World Grand Prix » Novinky » Expedice Peru - Chiclayo očima reprezentantky Ivy Nachmilnerové

Expedice Peru - Chiclayo očima reprezentantky Ivy Nachmilnerové

 

středa, 12. července 2017

cesky_v_peru_3

Naše cesta začala na letišti Václava Havla v Praze, odlet směr Chiclayo klapnul. V době startu prvního letadla jsme měly všichni tváře neunavené, veselé a milé. Společně s počtem přibývajících hodin, jak letových, tak i čekacích, kterých bylo mimochodem více než dost, se naše výrazy v obličejích značně změnily, krom potu přibylo i několik vrásek. První přestup v Madridu jsme trávily různě, někdo četl, někdo jedl, někdo prochodil všechny obchůdky, někdo dělal blbosti na eskalátorech. Trenéři chystali taktiky no a statistik Peťulka dělal videa.

Po cca 7 hodinách čekání jsme nasedly do airbusu do Limy. Těšily jsme se, jak se parádně vyspíme, nicméně místo mezi sedačkami nám to nedovolilo. Neříkám, že jsou letecké společnosti neempatické, ale prostě pro lidi většího vzrůstu toho moc nenabízejí a ještě v tuto chvíli má několik z nás otlačená kolena. Spolu s námi bylo v letadle pár skupin mířících na Machu Picchu, trochu nás mrzelo, že tenhle světový div mineme, ale i tak jsme se těšily na pohled na Pacifik. Přeletěly jsme celkem 7 časových pásem a vystoupily v Limě, bylo ráno, hodně brzo ráno. Náš let do Chiclaya však byl v plánu až odpoledne, celkem za 11hodin. Vzezření všech účastníků celkem pravdivě odpovídalo uběhlé cestě, ale i přes to jsme našly sílu a šly si hromadně vyčistit zuby na Limské letištní záchodky. Po této hygienické úpravě jsme umístily naše kufry do předražené úschovny zavazadel. Díky Vinci a jejímu milému přístupu k pokladníkovi jsme však získaly přívětivou slevu a to nás nabilo do poznávání krás Limy mimo letiště. Na tomto místě se naše výprava rozdělila. Trenéři zůstali v blízkosti letiště. Kossy před letištěm odchytla celkem slušně vypadající borce se slušně vypadajícími auty a my holky jsme vyjely vstříc novým objevům.

Netušily jsme, že již cesta bude hodně velké dobrodružství. Během asi první vteřiny v autě nám bylo jasné, že provoz v Peru je pro nás Evropany nepochopitelný. Prostě bez trubky a neskutečné odvahy se jezdit nedá. Za 50 minutovou cestu to vypadalo asi 100x na to, že se nabouráme. Jen jeden řidič uměl částečně anglicky, ostatní dva ani slovo. Nezbývalo jen doufat, že nás opravdu odvezou na to slíbené krásné místo na pobřeží Pacifiku. Cesta trvala, okolí cest opravdu nehezké, toulaví psi a chudoba, pořád přibývalo hrozících kolizí a strach, že nás jedou někam prodat se hromadil. Nacvičovaly jsme si i věty, které by se mohly podobat španělštině, ve smyslu, že naše ledviny stejně nefungují. Řidiči, ale byli fajn, dovezli nás na opravdu hezkou část Limy a my se i přes ty šílené lety a cesty cítily báječně. Na pobřeží jsme si daly výbornou snídani a pozdravily místní surfaře. Udělaly jsme spousty fotek a díky přítomné wifi jsme daly vědět domů. Spolu s našimi řidiči jsme se opětovnou zběsilou jízdou vrátily na letiště.

Celý tým byl opět kompletní. Vyzvedly jsme odložené kufry a spolu se soupeřkami s Puerto Rica, kterým let kupodivu krásně navazoval, nasedly do pro nás konečně posledního letadla do Chiclaya. Po celkových 38 hodinách na cestě náš boeing dosedl na určené místo, podotýkám napodruhé. Po přistání na nás čekaly 2 autobusy, lépe řečeno minibusy, do jednoho se vlezl celý náš team a do druhého stejně těsně i naše kufry. Za doprovodu místních policejních složek jsme přijely do velmi hezkého hotelu, který opravdu silně kontrastoval s místní chudobou. Daly jsme lehké protažení a šly to všechno dospat.

Ráno jsme se s holkama vypravily do centra Chiclaya. Lidé jsou tu milí, přívětiví, přátelští a hodně malí. Jsme tu pro ně jako atrakce, chtějí se s námi fotit, mávají na nás, pokřikují na nás a samozřejmě na nás i troubí. Na ulici jsme potkaly pouze 4 cvrčky, ani jeden z nich na nás nezaútočil. Ve městě si člověk může koupit od křepelčích vajec, přes smažené banány, až po inkakolu úplně všechno. Krom toho, co tady lze vidět, je toho hodně co se dá cítit. Hygiena není na úplně dobré úrovni, chudoba je prostě v Peru cítit. Co je ale v Peru slyšet? Trubky. Lidé tady prostě troubí pořád a všude. Mají dokonce několik typů klaksonů a mám pocit, že jsou na troubení závislí.

Odpoledne nás čekal trénink. Plní očekávání jsme opět v minibusu a v doprovodů policie přijeli do místní sportovní haly. Nedokážu ani popsat všechny ty pocity, které námi procházely, když jsme halu poprvé viděli. Naše kroky prvně zamířily do šatny. Už cestou nám bylo jasné, že to nebude ono. V šatně prach, špína, nefungující toalety, neteče voda. Židličky v šatně pokryté stoletým prachem. No neva, přezujeme se v hale. V hale na betonu položený oficiální povrch, na tomto povrchu stoletá špína a hlavně ptačí trus, všude kam se podíváš. Zvlášť člověk s ornitofóbií, který je také bohužel součástí týmu, ihned sleduje, kdo všechno s námi halu sdílí. Ano, jsou tady 3 ptáci a asi 3 kočky. Super. Nastává naše rozcvičení na zemi. Chvilku nám trvá, než se někdo odhodlá se na tu zem opravdu položit, ale nakonec to dáme. Balóny nám špiní ruce, podlaha nám špiní chrániče a trika. Trenér však jasně velí, že tohle nás posílí a neodradí, že i tady jedeme na 100%. Vzpomínám si na Cimrmana a na Píseň proti trudomyslnosti. A ano Čech se přizpůsobí. Musí.

Další den už je zápasový. Ranní trénink vnese optimismus do naších tváří, je tady pán, který má funkci utěrače ptačího trusu z palubovky. Hurá. Před halou je fronta na lístky, která vede k drobné díře ve zdi. Někdo vytáhnul jednu cihlu a takto vznikla kasa. Dle fronty soudíme, že diváků bude dost. Po cestě potkáváme opět spoustu milých Peruánců, pořád mávají a usmívají se na nás. V hotelu pak jen další výborný oběd, jídlo jim tady opravdu jde.  Odpočineme a jde se na to. První máme Kolumbii, hala se postupně během zápasu plní po strop. Publikum je celkem tiché, snažíme si je získat, chvílemi se daří, ale ve fandění jsou Peruánci prozatím rozpačití. Ptáci už díky divákům v hale nejsou. My vyhráváme 3:0 a jdeme dál. Zvládáme i druhé utkání s Portorikem, zkrátka herně to zatím docela šlape... Zdravíme všechny fanoušky! Ahoj!

 

Autor: Iva Nachmilnerová

Česká volejbalová reprezentantka

 

Zápasy

Final Four World Grand Prix - rozlosování:

Sobota 29.7.2017

1. semifinále: Jižní Korea – Německo 3:2
2. semifinále: Česká republika - Polsko 1:3

Neděle 30.7.2017

O 3.místo: Česká republika - Německo 1:3
Finále: Jižní Korea - Polsko 0:3

Konečné pořadí:

1. Polsko - postup do WGP I

2. Jižní Korea

3. Německo

4. Česká republika

 

World Grand Prix na instagramu

 


 

GENERÁLNÍ PARTNER:

PARTNEŘI: